NA VOJENSKÉM CVIČIŠTI.

Ač nerad, někdy zabloudím sem přec,

kde důstojnost se lidská zašlapává,

kde hrubý desátník má více práva

než s límcem bez hvězdiček vzdělanec,

kde dobrý chřtán – toť přece známá věc! –

vždy platí víc než nejbystřejší hlava.

To nemohl jsem nikdy pochopit,

že divákem tu může někdo býti,

kde prší nadávky jak krupobití,

kde urážen i nejsvětější cit,

jenž do srdce snad každého je vryt, –

cit národní, jenž k Betlému nám svítí.

Zač, pane Bože, snášíme ten trest

– a jinak nazvati to nedovedu –,

že tolik lidí žije v našem středu,

již leda někdy v kapse zatnou pěst?!

Kde dovedný a rázný lékař jest,

jenž zbavit by nás uměl toho vředu?