Na Volfsberku.

Rád, Volfsberku můj, dosud vzpomínám

těch časů, kdy jsem na tvých troskách dlíval –

sám ve svých dumách bavíval se, sníval,

žil sobě, srdci a svým vidinám

a cizím burný byl mně žití příval!

Já v zlaté záři podnes tebe zřím! –

Já tehdy svůj byl – věkem, vzletem mladší,

kdy srdci k štěstí pouhý paprsk stačí,

jenž na mech padá stromů zášeřím

a vzduchem vonným rokotá zpěv ptačí.

Tys býval srdci věrným přítelem,

s nímž rádo všecku slasť i bolesť sdělí;

nám city stejné nitro rozechvěly,

kdy zírali jsme v luzných krajů lem,

v nichž zvuky mluvy naší odumřely.

Tam v dálce Přimda, onde Krasikov –

tak opuštěni a tak zasmušilí,

jak ty v svých troskách, Volfsberku můj milý! –

pomníky slávy, kterou zakryl rov,

na odcizené této půdě zbyly.

Dnes po letech se k tobě vracím zas,

můj šedý hrade českém na západě!

Zda usouzeno, ptám se, v boží radě,

by vzkříšení v tom kraji zavzněl hlas,

jak jednou: „Vstaňte!“ zavzní v mrtvých sadě?!