Na vorech.

Na řece louč vesele na vorech hoří

a dvé duší nad vodami v hoři, v hoři.

Nade blízkou smrtí mladé ženy svojí

pramař mladý v neveselé dumě stojí.

„Hučí voda nízkým pod jezem,

na vorech umírá moje žena;

zejtra tebe dále povezem’

rodné ku vsi, duše umrtvená.

Dřevo praští, pláče šumný les,

za mraky se choulí měsíc zrádný.

Kdoby byl to z rána řekl dnes,

do noci že budeš mrtvol chladný?

Ráno stálo slunce nad náma,

v jejím oku slunce štěstí plálo;

studená je mladá žena má,

a slunce jí k smrti zapadalo.

Zapadlo jí, noc se sklenula

plna smutku na ty vody známé;

vichřice sem divá zadula:

kdy se zase, kdy se ushledáme?!“

Vstává slunce v šatech krásných, pozlacených,

a vor plyne přes jez do vln rozčeřených;

pěna padá v plamen, plamen udusil se,

kraj se v úsměv halí, muži nevrátil se.