Na vrcholku hory.

Tak tu ležíš v snivé tíši,

rodný kraji, přede mnou,

tepot žil tvých sluch můj slyší

i tu hudbu dojemnou,

jež mne často uspávala,

ve dnech strasti těchy dala –

rodný kraji můj!

Znám ty zvuky plné vnady

od hvozdů a od mýtin,

kolébaly věk můj mladý,

vábily mne v jezer klín,

ve tvých kouzel sladké spony,

v kapradí a mech tvůj vonný –

rodný kraji můj!

Jeden zvuk však mocnou silou

o mé ucho zavadil,

písně notou přespanilou

v celou duši mou se vlil,

první českou dals mi větu,

nejkrásnější ze všech světů –

rodný kraji můj!

První větu, píseň prvou,

první pro vlasť nadšení,

v tvaru slzy mezi brvou

první pro ni kvílení;

v tomto zvuku celý tonu

do poslední chvilky skonu –

rodný kraji můj!