NA VRCHOLU.

Bez dechu stopuji závratnou stezku,

jest jako vyryta klikami blesku.

Výše a výš pne se k oblaků příkrovu;

lidských že kroků to sled?

A kdo tam dojde, je možno, by k domovu

po srázu dolů se navrátil zpět?

Čeho tak vysoko stezička hledá?

Zdá se mi přímo, že k slunci se zvedá.

Pode mnou mizí a šeří se dolina

v časný již večerní chlad.

Výš, ještě výše, jak v pohádce hrdina,

proniknu mrákavou v slunečný hrad.

O každou píď vede nad krajem zkázy

stezička zápasy s hroznými srázy;

stoupá však, dobývá půdy krok za krokem,

smělá i mrštná co had;

harcuje poskokem, doráží útokem

nad hloubkou zející v slunečný hrad.

Zvěděti prahnu již, k jakému cíli

člověk tak vzdorně, tak odvážně pílí,

za jakou tužbu to s propastmi bojuje,

nedbaje trudů a běd!

Jaké mu vítězství výše ta slibuje,

že k ní tak chtivě si vyšlapal sled?

Výšina skály a výšina žití!

Hle, jaký palác tam bíle se třpytí!

Zahrada při něm se květným zdá ostrovem

uprostřed kamenných vln!

Vrchol je dosažen – pokryt je hřbitovem,

slunečné záře a smíru je pln...