Na vřesovišti.

Je odpoledne v tichu srpna žhnoucí,

ves chlad a stín se ukryl do strání,

však obloha je zářivá a skvoucí

jak oko dívky v sladkém usmání.

Zde mezi lesy, na mýtině slunné,

jež oblita je zlatem paprsků –

vzduch jakby tál, se horkem nížin sune

a vlnou spěje k výšin okrsku.

Zjev šídla jenom prudce v letu sviště

se časem kmitá jeho tišinou,

a nad růžové dole vřesoviště

jak lesklý mrak se včelky vyšinou.

Hneš nohou jen – a dole již to bzučí

a v zmatku plachém víří dokola –

roj motýlů ti vzlétá pod náručí

a pestrým křídlem v modru plápolá.

Však postaneš-li, zas je ticho kolem,

jež nepřeruší hvizdem ani pták;

jen stehlík někdy zamihne se dolem

a mlčky sedá rudý na bodlák.

A nad pěšinou, která svými rysy

jak nit se křiví v háje tmavou hráz –

zas jako dříve žluté mouchy visí

a před očima tratí se ti v ráz.

A z trávy časem třpytné krovky brouka

v let zadrnčí, a z dáli od lesa

divoký holub roztouženě brouká,

až srdce tvé si blahem zaplesá...