Na vršku pařízek –

Na vršku pařízek –

sedím tu jako na trůnu:

nad hlavou z větví korunu,

kolem mne smrčky v kruhu,

přede mnou výhled do širého luhu,

kam úval se sklání.

A nade vším

tím krásy vypětím

tkví láska má jak boží požehnání.

To ona se vůní line

podvečerem

zeleným šerem,

to ona jak potok mi plyne

u nohou

slibů zálohou

a z oblaků kyne,

jež plují do dáli.

To o ní se sny mně zazdály,

jež nikdy jsem nesnila,

a v ní je života posila

nejsilnější

a krása nejplnější

měsíčních úplňků a slunce poledního.

A les, zda byl by lesem tím,

kdyby nade vším

nebyla ona

jak štěstí clona?

A vítr, zda by tak milý byl,

kdyby mne představou neplnil

jeho polaskání

a nadějí na shledání?

Na vršku mech se rozrůstá,

vítr mne líbá na ústa,

les kol ční zelenou obručí

v stínu,

je mi jak v jeho náručí

na hebkém klínu.