Na Všemilu.

Sotva vzhlídáš patnácte jar kvésti,

A již chvátáš k háji Ladinu;

Cestou, jenž zná lahodností svésti

Přímo v zhoubnou hlubinu.

Spíše voják ze sta bitev lítých

Bez poškvrny šťastně vyvázne,

Spíše zlosyn provede sto skrytých

Zločinství též bez kázně.

Spíše kejklíř chrání stokrát vazu,

Nežli milostnice Ladina

Proklouzne v svém plání bez ourazu,

Dlíť v ní zhouby příčina.

Stálejší jest každá pavučina,

Pevnější též mnohem křehké sklo;

Nežli ustavičnost Žižlilina,

Po dni jasném tmí se sto!

Jsme syc živi jednou; ale před ní

Věk svůj jarní marně nezmrhej,

Přijde léto, zyma; na poslední

Konce živobytí dbej.

Brzo syta svadneš v jarním květu,

Budeš chodit živá mrtina;

Osamotníš, zošklivíš se světu,

Rozkoš jest co bublina.