Na vsi v zimní noci.

Tiše kane k zemi světlo měsíce,

stromy tulí k sobě hlavy šumíce.

V černé stíny ostře padá světla pruh,

stodoly spí v mlze, v sněhu les i luh.

Na vsi ze světa juž ztracen sám a sám,

s topoly bdím při měsíci, vzpomínám.

Jak teď hrčí vozy z plesů v ulicích,

co tu noh jest unavených, víček mdlých

svadlých kytic – však co srdcí rozkvětá,

všemi zvonky svůj ples jásá do světa!

A tu na vsi zasmušilý samotář

cítím všech těch mladých srdcí lesk a zář.

Cítím vše to štěstí lásky, ples a jas,

myslím, že to budu v hrobě cítit zas.