NA VSI.

Za večera slunce rudě se stmívá

a jako rána krvavě živá

řídkými protéká stromy.

Kraj rovinu tesknou od lesa táhne,

silnice bíle žhne a prahne,

mdle chalupy mlčí a domy.

Van, zdá se, prachem k zemi klesá

a vůně vyprahlého lesa.

Je bezvětří, přestaly šuměti topoly

i potok pět,

i včely, lakotně vyssavše med,

z trav zmizely do ticha, do polí.

Ni vlaštovky nekrouží –

jen myšlenky v hlavě a v srdci teskno,

a stíny se na míle prodlouží...

Já nevím, odkud drobná ta muka,

kovářík ve zdivu ťuká a ťuká

a s rosničkou, na kůře stromu jež visí,

kuká, kuká,

stesk neznámý a velký čísi

se v jedinou hudbu večerních zvuků mísí.

Od lesa vracejí se z polí

s potahy líné krávy a voli,

tak těžce jdou, s nimi much blíží se stěny,

nad čumáky chumel jich houpavý.

Kov cinká, skřípají nápravy.

A vzadu jdou bosé, .předčasně sestárlé ženy,

vysmáhlé na kost, a pošvihují si biči,

na dobytek zpěvavě křičí,

a kolem chatrčí, zahrádek, plotů

krok pevný jich míjí, tvrdě duní –

a v slunci na meč ostrém v svém zapadání

se sluní.

Ne, ženy nejsou ani smutny.

Cos jako úděl osudu nutný

si vnášejí v drobné své dvorky.

Tam děti se popelí. Den byl horký.

Tam hrály si samy

a čekaly, kolíčkem přivřeny za hradbou kopřiv a lopuch,

na hrdinsky tvrdé své mámy.