NA VÝHLEDECH.

Kraj pod námi se zdál být květnou básní.

My sedli nad ním v hovoru a smíchu,

kruh přátel malý, lesní stromy v tichu

co kývaly své tmavé chvoje třásní.

Ó, jak jsme byli veselí a šťastni!

Jak nebylo by bolu, křivd ni hříchu,

jak neskrápla by štěstí do kalichu

ni krůpěj žluči v životy nám vlastní.

Z nás mnohý as teď hlavu v smutku věsí:

to veselost tam nechali jsme jistě,

a ona těká doposud tam kdesi.

Snad někdo kol jde, plný stesku zlého,

a veselo mu náhle na tom místě,

ač neví ani, proč, a neví z čeho.