Na vyhlídce.

Tvá ruka leží na mé,

tíž její je tak sladká.

Vím, oči tvoje, to jsou hvězdy samé

a láska jich tam na sta ještě natká

Leč nedívám se na tě

a oko jinde těká.

Kol večer jde v tom přenádherném šatě

a vlídný je jak ruka tvoje měkká.

Na strmé skále maně

jsme stanuli tak sami,

nám k ňadrům hlava klesla zadumaně,

jak večer padá v dáli nad Troskami.

A tam se obzor tratí

a lesy, skály, chlumy

nás od nich dělí a je západ zlatí

a pod námi tak hluboko les šumí.

A táhnou mlhy šeré

a tmavé stíny v polích,

ohromnou dálí v kráse růže steré

den zapadá a vrány do skal holých.

A vidíme ty vrány,

jež vzduchem ještě plují,

a skály zříme, jež jsou rozervány

jak lidské duše, které pochybují.

V těch skalách kleč se chytá

a kryje holé kostry,

a jejich čela, ta jsou dávno zrytá,

má člověk hoře, skála vítr ostrý.

A vidíme pás bílý,

kde Jizera se leskne,

a vidíme, jak zvolna večer chýlí

se nad Ještěda staré čelo teskné.

A tvůj zrak dálí hledá

to čelo rodné Sněžky –

tam v dáli ale je jen pára bledá

a nad námi, to soumrak je už těžký.

A co nás dálí láká,

tak daleko, jak říci!

A jak se stmívá a jak víc se smráká,

co naší duší táhne milující!

Den vidíme, jenž padá,

den štěstí, který hasne,

a vidíme ta dlouhá, dlouhá lada

a bílé dvory, první hvězdy jasné.

Jen v propast tady dole

se ani nedíváme –

to času dost, až jednou v pláně holé

květ pohodíme, jejž teď v duši máme.