NA VYKOPANINY Z OLYMPIE.

Kde ruka, která tesala vás v kámen,

ó kolossy, ó zasypaný světe!

Syn doby mdlé před vámi stojím zmámen,

zřím na obrovské údy rozptýlené,

kde ještě v troskách síla dávná květe

a studu nach mi v bledé líce žene.

Tu Ares v boj hřmí, tamo Zeva kštice

se vznáší v troskách paží, noh a rukou;

tam rozeznávám býka šíj, tam lvice,

jak zatínají v plece mužů zuby,

tam zbytky rukou v kamenný štít tlukou,

tam kotouč těl se řítí do záhuby.

A jinde zlomky trupů jen a paží,

jen obři s rozbitými obličeji.

Ó sílo zobrazená, kdo tě zváží,

těl rozvoji ve plné mužné kráse,

ó změti údů v fantastickém reji!

ó v zlomcích velký, olympický kvase!

Vzdor, touha výš a velkost v každém vzmachu,

ať obři to, jenž chtějí nebe ztéci,

se ku Olympu prahu hrnou z prachu,

zkad Niké jásající z ruky Otci

se snesla, by je s pokořenou plecí

v ráz pohrobila v Erebu a noci.

Ať kolem chrámu nekonečným vlysem

jste vlnily se, zlomky epopeje,

vždy mluvily jste, každičkým svým rysem

jen k svobodnému, velikému lidu,

jenž patře v závratné ty velké děje

žil přirozeně v síle, v božském klidu.

Ó velké básně, kamenné vy sloky,

pod rukou neznámého Hesioda

zde pro vždy vypučelé! Času kroky

vás mohly zdeptat – ale nezkrušily,

a stejně jako Alkaiova óda

váš velký rhythmus světem hřmí pln síly.

Teď v lad vás kupí ruka trpasličí,

rod obrů rovná školská moudrost suchá,

leč krásy zárodek, jenž ve vás klíčí,

se nedá spoutat v pravidelné celky,

ba z balvanů té směsi síla ducha

líp hovoří a obrovský vzlet velký.

Já nechci žalovat, že věk můj malý.

Však ptát se musím, po vichřici věků

co bychom příští době odkázali?

Co v rumu měst, jež příští doba zryje,

co hovořiti bude o člověku,

kde bude síla naše, poesie?

Tak opustil jsem vás, ó velké trosky,

v své duši maje Hellady sen rosný,

ten velký život, svobodný a božský;

však odpověď mi rázem děsná zněla,

když s hrůzou zřel jsem oloupen své o sny

s Mont Valérien uloupená děla.