NA VÝŠI BALKÁNSKÉ.

Kol šumně po skalách se smýká vánice

co kadeř zmítaná té mrazné vichřice,

jež horám laviny rve z temen obrovských

a v lesku měsíčném zas v démanty je práší;

kol v sypké jehlany se letmo věží sníh

a v boky Balkánu řad bílých mohyl snáší;

ba možno, soudruha že kryje sněžný val,

v nějž osamělý Rus teď skráň si podepírá.

On v mrtvé mrákotě tu dlouho spočíval,

teď vzrušen hlavu vzpjal a hledě v dálku zmírá.

V líc lehce bodají ty sněžné hranoly,

hrou třpytnou slní zrak hor ledné vrcholy;

však zářím kouzelným on rukou cloní hled

mdlé tělo povztyčiv svou vysílenou paží;

zří v touze, v loučení ten pozavátý sled,

kde zašli soudruzi, a zrak se volně vlaží.

Zbyl padlý, poslední tu v sněžných samotách

a mdlobě hynutí teď naposled se vzpírá...

Týl shýbli Balkánu a ztekli dějin práh

přes ledné smrti hruď, jíž v loktech on tu zmírá.

Hrot bodců vetkli v stráň nad hlubně příšerou

a s příkrým ledovcem se rvali sekerou;

kde démon propastí svým děsným okem zel,

hned lanem obvili mu rozšklebený jícen,

on svahů, pokrajem jim vlekl tíhu děl

jak zapřažený tur, s nímž klesal mdlobou zřícen,

Kol hrůza, nebezpeč jim couvly malátny,

jen úžas za nimi s těch srázných ledů zírá,

kde skutků nadlidských duch vane posvátný

v sníh temen Balkánských, kde ruský vojín zmírá.

On v půli rozletu, než cíl se rozední,

dal v oběť před časem své síly poslední;

boj velký, osudný ač teprv zahřímá,

on nedočká se chvil těch velebných a slavných,

až velká, svatá Rus meč vlastní zatřímá

i zvolá: „Budiž mír!“ Až po vítězstvích zbavných

brat bratu sejme jho, jímž barbar tížil jej,

až osvobození se dovrcholí míra,

on s reky neuzří, jak stvoří světoděj

ta lásky myšlenka, k níž modlí se, an zmírá.

On nežádal si víc, než kapkou v moři být,

v něž vykupitelskou krev bude národ lít!

Bylť národu to hlas i zápal obětný,

jenž stal se zjevením a zachvěl mocnou Rusí,

že nad Slovanstvem vznést svůj prapor šlechetný

a v nejdražší svou krev jej, za ně ztopit musí!

A nikdy neválčil v tak svatém zápase

nižádný národ již, a nikdy bohatýra,

jejž pásal čistý meč, smrť krasší netkla se,

než v ledech Balkánu, kde ruský vojín zmírá.

Však zištný, lakotný on světovládců řád

i v čelech národů v znak hanby vidí plát,

ten samolibý strach, když plémě zpanštilé

jen cizí ruky stín zří kmitnout k jeho právu,

a tupost jeho ukrutnou, když barbar zběsile

svým tlačí kolenem hruď porobených Slávů!

Jak vojín opuštěn tu v divém ledu hor,

tak nenávisti poušť Rus mocnou obestírá;

v čin svatý provází ji závistníků vzdor –

a synů žehnání, s nímž na rtech on tu zmírá.

Co lidskost posvátná má v lidstvu nepřátel!

jak líčený ten dav svou mrzkost odestřel!

A žel, – ni Slávu Sláv se bratrem nepoznal;

brat jeden, rytířem jsa volnosti a dobra,

teď kvasem starých ran jed zášti znova zňal

a ze řad barbarů v týl Moskevského obra

msty jehlu bezmocnou, leč bolnou, přece vryl

a v raje svaté při mu ruky odepírá!

Hle, dlaní zjíněnou Rus oči pozakryl

a dumá, marno-li, že za bratrství zmírá...

I slyší v duchu svém to slavné volání,

jímž statisíců dav své hlásá poslání,

v jich zraků mluvě zří ten posvěcený žár,

jímž v oběť syny své vlasť vydala tak velkou,

až těžký tase meč jich starý slzel car,

an žehnal Rusi své; „Buď osvoboditelkou!“

I slyší jásot jich a zří jich nadšení,

jich činů zázraky, k nimž mocná pne se víra:

ó, žije myšlenka o Slávů sbratření,

a duní v dějin krok, an vojín její zmírá.

A v sněhu Balkánu, pod vichru perutí

on vzdává nejhlubší svých prsou vzdechnutí

té tužbě posvátné, jež světu k úžasu

jak nových věků zvěsť tam vchází nad Balkánem,

a polnic vířením v skal děsných otřasu

hřmí v budoucnosti sen, jenž již se budí ránem;

on zří, jak v červáncích již slavný její taj

nad slávským obzorem se slunně odestírá,

a Mojžíš velebný jak zaslíbený kraj

zřel s hory Abirim, tak spatřil ji a zmírá.