NA VÝŠI HOR.

Nad mlhami, nade mraky,

nad bludišti mutné země

jen to nebe zří mi v zraky,

jen to slunce plane ke mně.

V němých skalách kročej zniká

i ten tepot žilobití;

tiš zde slavná, převeliká

bez osudných ozvěn žití.

Žulou věčnou vrcholiska

strmí v nekonečna kraje,

led jen ohněm slunka blýská,

však tím ohněm neroztaje.

V mrazné výší vznáším čelo

nad vzpomínky, nad údolí, –

však co nejhloub, nejhloub vřelo,

i zde nejvýš vře a bolí.