Na výši hor.

Les přestával už a s ním trošek polí

mně pod nohami dávno v dálce znik,

zřím už jen klečí, chudý lišejník,

jenž žárem sprahlý pod nohou se trolí.

Kol pusto, mrtvo, ptáče nešveholí –

ba vhodnějšího dumný poustevník,

jejž na poušť vyhnal světa šum a ryk,

by marně hledal místa po vůkolí.

Leč jaká krása popatřiti dolů

v ten pestrý niv a lesin polokruh –

jak volno, blaze horstva na vrcholu!

Jak onen mír by zde už tušil duch,

jímž ztichnou srdce naděje a vzněty,

až z pouště žití vzletne nad planety...