Na vysoké skále...

Na vysoké skále

nový maják vstal,

pozdrav moře jak z děl

strašnou salvou řval.

Nebe rudých vlajek

kolem navěšelo,

nebe jako příkrov

pro rakve se stmělo.

Ptáci zaplakali,

vlny zalkaly,

a tam na věž chvátá

poutník zoufalý.

Chce tam světla hlídat,

probdít strašné hoře,

vyplakati za noc

moře, moře, moře.

Poutník. Maják. Moře.

Ach, ta světla hvězd

napadají zřídka

do poutnických cest.

Černá noc jak peklo,

bouře strašně stená,

ruka opuštěná

klesá přemožena.

Hvězdy zhasínají,

slunce zhasnuta,

a ta smutná dráha

v půlce přetnuta.

Přišlo bílé jitro...

Po majáku, věži

nikde ani stopy,

na dně moře leží.

Poutník. Maják – všecko,

i to všecko hoře

zapadlo jak kámen

v moře, moře, moře.