Na vzájem.

Když Bůh tvořil tvoje tělo, báseň věčné lásky psal,

všecko, co jím věky chvělo, do ní vtkal a vdech’ a spjal.

Pak šel tvořit moji duši a tu málo zbylo mu,

jak po jarních vichrů vání květů zbude na stromu.

Proto duch můj myšlenkami syt a mdlý vždy vidí rád

jak liliji nahé tělo tvé před sebou stát a plát.

V tvém bohatství oželí rád, co v něm chudé a mdlé jest,

po tvých ňadrech stoupá výše, dál a výš až v sféry hvězd.