Na zákoutí hřbitova.

Leží hřbitov Jedovnický*)

s tří stran kolem kostela,

má svůj koutek nejsmutnější,

opuštěný docela.

Zarostlý jest hustou travou,

růvka na něm neznati,

živé duši nepřipadne

někoho tam hledati.

Jména ani jediného

tabulka nám nepoví –

V levo při zdi roste topol,

v pravo keřík bezový.

Nikdo tam jich nezasadil,

kde se nikdo nestaví:

odněkud tam símě zavál

vítr věčně těkavý.

Na vchodišti bují vratič

kytkou žlutých květů svých –

zarostla jím cesta k hrobům

zabloudilců zoufalých!