Na záletech.

Na okénko zaklepal,

vyšla z mlýnských vrátek,

na bohatých vrkočích

kosmo lehký šátek.

Přenesl ji přes potok,

kde ta planá hruše:

„Nechvěj se jen, nelekej,

moje zlatá duše! –“

U pazderny pod skalou

černovlasá jedle,

tamo sedl na balvan,

ona tiše vedle.

Modrá voda šplounala,

bílé kvetlo hloží;

nad nimi se jasnily

zlaté hvězdy boží.

Jako v jaře vlaštovky

hovořili spolu:

hned hleděli do nebes,

a hned na květ dolů.

Večer prchal: zpět ji nes’,

děvče jen se chvělo,

na dobrou noc tisíckrát

políbil jí čelo. –

Neví otec, neví mať,

neví mlýnská chasa,

ale mně to zradila

jedle černovlasá.