Na zamilovaného.

Písař náš se vždycky třeští,

každé holce se přiklestí,

když jen na něj okem hne.

Tu se po ní celý fantí,

fanfrní a všudy rantí,

trápí, souží se a schne.

Ženské jemu vězý v mozku,

srdce jeho jako z vosku

prejští se a změkne hned,

jak jen drobet od papršků

milostivých jako zvršku

brzo tu a brzo zdet.

Vzdychá sobě do povětří,

po ní jediné jen větří,

volá o hlas o pomoc.

V lásky plamenu se smaží,

div že v něm se neupraží:

Takovou má láska moc! –

Bílá jest mu jako snědá,

červená též jako bledá,

když má heskou kytlicy.

Žádný není vybíráček,

nehaní jak uštipáček

žádnou nikdý dívčicy.

Na hůry lezt po řebříce,

do komory za měsýce

hrdinskou vždy smělost má.

Nad vznešené samodruhy

zámky, petlice a kruhy

odvírati k milým zná.

Jaké hrdinství již vyvedl

onehdá, když slečnu přivedl

konšelovu k muzyce;

sám se s ní jen v kole točil,

jak mu k ní jen někdo skočil,

hned chtěl míti různice.

Každý praví, uděláno

že má: neb on večer, ráno

po celičké čumí vsy;

na obloze hvězdy čítá,

až ho ňáka nepřivítá

poštvouc na něj vesní psy.

Na panně jest narozený;

pročež také přemožený

do ženských vlezt musý pout.

Od slečinek ovšedněný

vesních, od nich podvedený

často bývá tento bloud.

Za to předc jim líbá nehty,

ač jen z něho mají řehty,

že jest hodné třeštidlo.

Zpívá sobě zase ryndy,

předce zůstává jak jindy

pravé, divné tintidlo.