Na zámku.

V oknech zámku denně straší

neobdobně tlustý duch,

k němu z venku hlavu vznáší

jiný, ale bědně such;

poznáte je okamžikem,

jak se okna otevrou,

direktorka s černým psíkem,

kancelářský s kytarou.

Celé okno tělem cloní

ona, pohledněte přec,

on, své ruce spíná po ní,

učiněný kostlivec;

brňká, zpívá dávným zvykem

žal svůj lásky ofěrou

direktorce s černým psíkem

kancelářský s kytarou.

Direktorka láskou kvetla,

kancelářský láskou vad’,

jednou za lunina světla

direktor však na ně pad’;

celý zámek zděsil křikem

rozlícen tak smělou hrou;

ztracen paní s černým psíkem

kancelářský s kytarou.

Z žalu paní direktorka

víc o džbánů pila pět,

písař nakvašený z horka

kytarou šel blažit svět;

což dbal direktor, že rykem

jeho rozdvojeni mrou

direktorka s černým psíkem,

kancelářský s kytarou.

Sesádlila s mopslem paní,

písař – lásko, hroznou ty’s! –

stáh’ se šňůrou – tamo v stráni –

již měl u kytary kdys;

však co hrob, co rakev s víkem?

ještě mrtvi láskou vrou

direktorka s černým psíkem,

kancelářský s kytarou.

Slyšíte, jak v dál se nese

žalostivých zvuků směs,

strachem větrník se třese,

úpěnlivě vyje pes;

s lidským vzlykem, s mopslím kvikem

z dálky vstříc si náruč strou:

direktorka s černým psíkem,

kancelářský s kytarou.