NA ZAMLČENÉ MOTTO

Ty vaše oči, nikdy zářící,

kde vzaly náhle něhu zápalnou

a kde svůj tmavý nedočkavý žár?

Déšť zachřestil na okna zamžená,

mne v srdci srdce tehdy mrazilo

a tma se rozlévala v myšlení...

Odkud jste vzal ta slova tichounká

a odkud k nim hlas mdlobně horečný

se chvěním plíživým jak nákaza,

hlas, který ptal se: „Někdy v podvečer,

též cítíte, jak již se připozdívá?“

Ó já mám pevnou masku na tváři,

já umím mluvit, umím se i smát,

já bázni samé umím poručit.

Jen ruce, ty mám trochu neposlušné

a svévolné a vzdorně slabošské,

ty však jsem pečlivě vždy skrývala

jak mrzáky ve vaší přítomnosti,

že nikdy nezřel jste, jak chvějí se,

a nikdy nemohl jste tušiti,

jak strašlivě mne někdy mrazívá.

A včera přec jsem na ně zapomněla...

Dvě zrádkyně, dvě zmije studené,

vám žalovaly za mne beze slov...

Dnes jiný den je, a dnes toto vím:

já nedám si již hledět do duše,

já nechci vědět, kterak vy jste žil,

a nechci se vám nikdy zpovídat,

a nechci nikdy, nikdy vidět již

zastřené oči tmavým žárem vzplát

a nechci nikdy, nikdy, nikdy již

ve vašich dlaních bědné ruce hřát!

Já nechci, ne,

a já si poručím.