Na Zbraslavi.

V klášterní kapli tiché na Zbraslavi

se noří ze tmy stínové dva tmaví.

Jak netopýrů křídla tiše vzduchem

jich řízy vlají utajeným ruchem,

dvou mnichů řízy; zástup stínů němý,

jak ptactvo z hnízda se soch na pilíři,

vzděšeno lítá ke klenbě a zemi

a jepic rojem kolem lampy víří.

Ta před oltářem míhavě se třpytí

jak bludička; i luna z mraků časem

se hroužíc zvolna bílé růže nítí

v gothickém okně, že jich bledým jasem

krůpěje krve na Kristově tváři

se zdají kanout v plátno na oltáři.

Teď vítr zalkal v otvoru kdes skrytém,

víc lampa zaplanula žlutým svitem,

postavy mnichů jasněji se mihly:

pochmurný stařec, statný jinoch štíhlý

se k zemi kloní pohříženi v dumu,

a nad nimi již temná půlnoc zvolna

do kraje zvučíc s věžatého chlumu

zhasíná v dáli, vzpomínka jak bolná.

Však stařec náhle setřel dumu s čela

a ústa přimklá polohlasně děla:

„Vím, dobře vím, můj synu v Kristu milý!

žes tuchou veden úmysl můj s předu

postřehl dávno hvězdami svých hledů,

proč v době pozdní, v duchů noční chvíli,

jsem uved’ tebe v tato svatá místa.

Vímť, beze mne že před tváří zde Krista

bys ruce sepjal ku modlitbě vroucí,

by sílu svou i v smrti nehynoucí

dal tobě On, svou zářnou vůli nitra

a v lásce žehnal tvému předsevzetí,

jímž věčně řádu zaslíbíš se zítra.

Než jiného cos mám dnes na paměti,

co jako žernov po dlouhá již léta

ohýbá šíji, mrazem bělí vlasy

a jako chmura nevidomá, kletá

i v spánku sedá na mých očí řasy.

Dnes máš to zvědět! poslyš! doba kvapí!“

a přes hlavu si stařec vztáhl kápí.

„Kdys hochovi jsem vypravoval tobě

k otázce tvojí po otci a matce,

že jako malé usmívavé robě

mi sestra zmírající dala tebe,

že předčasně i otce před tím krátce

ti vzalo v hněvu nelítostné nebe.

Že klášter potom, jehož byl jsem údem,

sirotka přijal, nad tebou měl ruku,

bys nedotknutý různým světa bludem

jak poupě zůstal v jara svěžím puku –

Však Bůh mi odpusť lež tu nastrojenou,

jíž zahalil jsem klamnou tobě sítí

rodičů chyby, nešťastné jich žití;

vždyť nemohl jsem lidské zloby pěnou

tvou duši třísnit, neblahou tou zvěstí

se jako bouře nad tvou hlavou vznésti,

by mládí tvé a sen života zlatý,

jak kalich květů do prachu byl svátý.

Teď mužem jsi! nuž poslyš, co ti pravím:

tvá matka, sestra moje, zrakem žhavým

nectného muže klesla obelstěna,

jak lstivým hadem v ráji první žena.

Pak jako Kain šílenství požár v oku

se v propast vrhla se skal strmých boků.“ –

Zachvěl se stařec, ale mladík pevně

žal tlumil svůj – jen rety přimkl těsně,

jen oko blesky rozžehlo se děsně,

černavé oko, potom zašept’ zjevně:

„A otec?“ „Zmizel bez stopy, snad dále

s dívčiných retů jinde sbírá medy. –

Však přece v klášter jednou nenadále

zavála pověst pouti jeho sledy.

Když církev boží mocí svého soudu

onomu škůdci – jehož jméno hříšné

zde v bázni vyslovuji v svatém chrámě –

Husovi vtiskla znak kacířství v čelo

a jazyk jeho v ohně zaplál troudu,

tu v zemi této pomstou zahučelo

kacířů zbylé plémě v zlobě pyšné,

zdvihajíc v zápas hněvnou pěst a rámě.

A lžiproroci obcházeli davy

sílíce měchem záští lidu vzdory,

že tento jako ještěr mnohohlavý

již zjevně hrozil, hlučné na tábory

putuje z dáli od svých krbů tichých.

Koranda z řady proroků těch lichých

vynikal mocně; z měst a krajů dálných

lid za ním hrnul v zástupech se valných

jak za bludičkou husté roje muší.

V hromadách hlučných do hrozivé ruky

on vnucoval jim palcáty a luky,

učení nové do srdcí psal, duší

ohnivým slovem, až po kraji šírém

ryk války děsné bouřným zaleh’ vírem

do lesů tichých, niv a žírných luhů.

Pokořen Sigmund! Krví božích sluhů

potřísněn darmo Vítkov nedostupný –

s temene kalich vychloubá se zpupný.

Tam v řadách vítězů tvůj otec hýří,

Koranda strašný pod záštitou ďábla – –

však ruka Páně ještě neochábla,

své moci vichrem křídlo netopýří

vzpyšnělé láje srazí do hlubiny

a k nové slávě kříž vítězný vztyčí!

Teď otce znáš i velkost jeho viny –

což útěchou ti sladkou povždy bude,

bys hříchů jeho skvrny smazal rudé,

modliteb vroucích zlatistými klíči

otevřel brány ku milosti věčné,

jež od věků jak moře nekonečné

se vlní světem nehasnoucí září,

bys život svůj jak oběť na oltáři

vstříc bohu nesl za otcovy hříchy

v klášteře tichém se zbožnými mnichy.“

Domluvil stařec; před ním jinoch bledý

do prázdna zírá ztrnulými hledy –

pak jako sosna zachvácena bleskem

starcovi v náruč s němým padá steskem.

Dnů řada prchla; v zářné kathedrále

za písní hlučných, slavně, okázale

mladistvý novic věčnými již sliby

posvětil řádu život bohulibý.

Pak zase klášter, ztajiv ruchu vlny,

v objetí lesů dřímal tajeplný

a v svatém míru; ale v mnichu mladém

od chvíle té bouř citů vodopádem

šuměla v hlavě; zprvu pevnou vůlí

přízraky plašil, jež co divé květy

v strom života se dusivě kol pnuly,

modliteb, žalmů horoucími vzněty, –

však brzo podleh’ démonů svých moci.

V té tísni jednou z chmurné svojí cely

zděšeně prchal do hvězdnaté noci,

v klášterní sad, by stromů chladem libým

tluk srdce ztišil; strážce nebes bdělý,

bělostný měsíc, okem planul rybím

a sloupů velkých šedé vrhal prouhy

v zahradní ambit začernalý, dlouhý.

Tam v stěnách, stropě zlacených slov rysem

tkvěl na kameni obsah svatých písem

s obrazem mnohým proroků a reků;

však na rozhraní obou velkých věků,

kde starý zákon k novému se blížil,

pod tíhou kříže spasitel se nížil

pohledem slunným patře ze mramoru

na vrahy své a na ubohou matku,

jež podál stála v žen a mužů sboru.

Tam mnich poklesl uštván na klekátku:

„Ó synu boží! odpusť mi mou zradu,

že šat řeholní ku nohám ti kladu

a jako sběh zářného od praporu

ubíhám v dál, bych v ryk se mísil vášní,

jež z plamenného proti Tobě vzdoru

v svých srdcích lidé rozpoutali strašní.

V jich řadách hledat otce svého budu,

jenž jako hvězda, víry na bezcestí,

zapadl v propast nedozírných bludů.

Obrazem matky, lásky ratolestí

zabuším v srdce, doteknu se spánků,

syn otce najde, otec svého syna

a s milostí tvou velká jeho vina

jak černé mračno zajde do červánků.“

Pojednou vřava, hlasů divých bouře

zahřměla nocí – na vrata již buší

sto zlobných ruk – svist zbraní, kuší

rozeznat možno – již i sloupy kouře

šlehají vzduchem – pro bůh! klášter hoří.

Vzepjal se mnich: ambitu chodbu chmurnou

přelítnul skokem, dvéře na nádvoří

vyrazil rázem: vichřicí jak burnou

štít střechy praskal v jícnu žhavých plamů,

jíž rudě okna zžíhají se chrámu.

Tam pádil mnich, však žasem zkamenělý

v ústraní zůstal; v rudém smolnic žáru

postavy zřel, jak v neúprosném zmaru

palcáty, meče napřahují, kyje

na oltář, sochy, zámek zrezavělý,

jenž v skříních dlouhých šeré sakristie

uvíral nádob skvosty posvěcené.

Zřel rum a prach a zraky zanícené

divokých mužů, rukou neurvalých

pekelnou zlobu, v choutce nenasytné,

jež láme vše, co v ústrety se kmitne.

Již mešní roucha, zdoby drahocenné

se v rukách černých blyští, již i kalich

koluje od úst k ústům naplněný

šumivým vínem ze klášterních sklepů –

šum hlasů, vír, třesk zbraní, cepů!

Pojednou muž tu obrovitých plecí

divoce vzkřikl v šumot rozvlněný:

„Hej, braši, vzhůru! neslušnou by věcí

zajisté bylo, bychom bez návštěvy

minuli krále; on by chrty hněvy

štval jistě na nás z podzemní své koby.“

S chechtotem divým vyrazili skoby

v kamenných deskách, hrobku otevřeli,

vynesli tělo, rubáš strhli bílý,

Václava krále slamou ověnčili.

Tu z šera chrámu mihem bleskné střely

mnich pojednou se octl u zástupu,

hrozivě ruku proti tlupě třímal,

blesk zrakem dštil a hlasem hromu hřímal:

„Kdo vůdce váš? jenž mimo kořist lupu,

znectění chrámu, zlou památku vraha,

do spánku mrtvých nectnou rukou sahá?“

Muž statný vyšel obrovitých plecí.

„Zdráv Koranda!“ dav v plném ječí proudu –

mnich bledne, klesá – „Ptáček jeden v kleci

přec omeškal se; do ohně s ním troudu,

ať zakusí, jak mistru bylo Janu“ –

To nebyl červánek, jenž svitnul k ránu, –

to Korandovi klášter na Zbraslavi

na cestu svítil jak sloup velký, žhavý.