NA ZEBÍNĚ.

Vždycky, Zebíne, tě vidím rád,

ale nade všecko jsi mně milý,

v svatební když zahalíš se šat:

v něžný třešní květ, jak snížek bílý.

V čarokrásný onen lásky čas

úbočí tvá v divném pološeru

tonoucí a přece samý jas –

nejkrásnější pohádka to věru.

A že v tuto dobu právě běl

módou v přírodě, jak všude zříti,

i tvůj vrchol jí se přioděl:

kaplička tam víc než jindy svítí.

Tisícerým květem zrak můj zpit,

vůni ssaju bytostí svou celou;

kouzelný tak proutek nyní mít –

na týden bych udělal se včelou!