Na zemi tvořit...

Proč prchá všechno do daleka,

jak plachá laň, jíž pohladit’

chce ruka moje měkká,

jak šumot křídel motýlích a zlatých brouků třpyt?

Proč slunce za hory vždy zapadá mi,

když mohl bych s ním hrát’ si po práci?

Když vydat’ chci se za hvězdami,

proč každý krok mne zemi navrací?

V prach rozpadly se dětské hračky...

I smích (památka z dětství) odletí?

Přestanu hledět’ za obláčky?

Vždyť na nich chtěl jsem nejpevněji stavěti.

Na zemi tvořit’ budu, sníti mezi mraky,

všude, kam zanese mne křídel vzmach

dobývat’ srdcem svým a svými zraky.

Zavane vítr staletí: stavba i se mnou zmizí v tmách.