Na židovském hřbitově.

Na hřbitov šel jsem, tam kde spočívají

setlené kosti judských pokolení,

kde stuhlé prsty k nebi pozvedají

rabínské dlaně, mrtvém ve kameni,

kam ruka vnuček pozdních s duší snivou

oblázek vkládá v upomínku tklivou,

kde bezu haluz bují květu vnadou

nad sarkofágů obemšenou řadou:

kde růží není, kde zimavě zkvétá

jen laštovičník z mrtvé hrudi ghetta,

kde pták i stichá v sladkém šveholení,

jak tušil by, že místa proň tu není...

Bloudil jsem dlouho vonných bezin snítkou

a stanul posléz pod sesutou zídkou,

kde v hlíně vlhké, ustlán v shnilou slámu

uprostřed trosek starých lavic chrámu,

žok plný knih a písem divných tvarů

se válel v černém, strouchnivělém cáru.

Jej rozpoutaná vlna Vltavina

ze synagogy vyvrhnula klína

a vynesla na jasné světlo denní –

setlelý odkaz mrtvých pokolení.

Co myšlének, snů, tužeb tisícerých

se obráží tu na blanách těch šerých!

Od Pentateuchu, jehož přísná slova,

Bůh v písmena sám vdechl mramorová,

od hlubé skepse Šalamouna krále,

od písně písní, která v bacchanále

tuch lásky sladkých mřela v dívčí vnadě,

až k Josuově šumné iliadě;

od přehluboké Jeremia dumy,

jež jako vítr zlatou harfou šumí,

až k Bileamu, s nímž na stepním hloží

oslátka vzkřekem promluvil ret boží...

Hrobníci přišli s rýči, lopatami,

a zahrabali žok do černé jámy,

pod bezu kmen, jenž ve odkvetu planém

čněl tu jak smokva suchá nad Jordánem.

Co toto vše! Dál v odměřeném sledu

koleso žití kráčí bez ohledu

přes moudrost rabbí, dějiny a báje.

Co jemu Mojžíš? Starých písem taje?

Toť pavučiny, jež v spletité směsi

na loukoť jeho třaslavě se věsí!

Svět kolem líhne bez ustání, rodí

snah, tužeb tisíc – v myšlénkovém žáru,

jak jepice se chvějí ve oparu,

jak vlnek roj za tmavou duchů lodí

a sotva vzešly, končí žití chudé. –

Zas dějem jednou v lidstva knize bude,

co minulý den v plaché chvíli splodil –

a věcí času, by zas rmutem zbrodil,

ty svěží, nově načrtané blány,

jak písem knihy, jež tu zakopány...