NA ZÍTŘÍ.

Noc byla vážná, hluboká,

jak dosud – jednou do roka.

Šla žena tichá, ubledlá,

na kámen hrobní usedla.

– Z ulice ženo, co chceš zde?

– Chci potkati sen duše své.

– Nuž vyčkej. Stane před tebou,

až hvězdy bděním poblednou.

Noc byla vážná, hluboká

a do řek, studní, potoka

omdlelé hvězdy stápěla,

studenou slzou skrápěla.

Tlumeně země plakala,

jak do prostorů padala,

šeptala s bolným napietím:

Buď ztroskotám neb doletím.

Pak dálný východ řežavěl,

jak Bůh by dvéře otevřel,

skulinou první plápoly

vrh’ na úžaslé vrcholy.

A kdosi v prozářených mhách

šel bílou nohou po rosách,

tichounce, tiše zašeptal,

jakoby povzdech se rtů svál.

S údivem žena ubledlá

skloněnou hlavu pozvedla,

vskočila, štěstím vzplanula –

popošla – němě stanula.

A bledší nad sníh, nad měsíc

klekala ruce vztahujíc,

po kolenou se smýkala

a smála se a vzlykala:

O, přišel’s, přišel’s v záři dne,

miláčku srdce, duší sne.

Ó, zůstaň, žij a při nás stůj,

slabého srdce pamatuj.

Tu bledé ruce vztahoval,

k ní blížil se a vzdaloval

a v mlhách plynul, rozplýval,

co hlas jak poryv větví lkal:

Zůstanu – z věků do věků,

vždy na blízku, vždy v daleku,

a nejblíž květu, zvířeti,

prostáčkům, tobě, dítěti.