Na známých místech.

Rudé listy na zemi,

na nich rosa zahrává,

jako by tu ležela

slzí sprcha krvavá.

Prořídlými větvemi

chvilkou vítr zavěje;

slunce jasným leskem plá,

ale více nehřeje.

Vzduch je čist, v něm vysoko

jako tečky nad hlavou

pluje tmavých ptáků šik

k jihu, v dálku modravou.

Jako vlákna z rubáše

rozházená do světa

po trávě a po keřích

babí léto polétá...

Tesklivě a bolestně

léto tady usíná –

všeckno schází, pomíjí,

jenom srdce vzpomíná...

Z knihy žití jeden list

padl na uvadlou zem –

ať si, padlo jich už víc –

chci zřít za ním s úsměvem.

Já jí neměl nikdy rád,

byl to smutný vlastní klam;

herec sám se vypískal –

nuže, k čemu vzpomínám?

V oné žluté pěšině

vídal jsem noh její sled –

teď ji listí pokrývá,

a ty stopy vítr smet’.

V srdci prázdno; láska ta

leží v knize vzpomínek,

jako v starém herbáři

suchý květu lupínek.

Mně to jedno, její zrak

blaží-li zas jiného –

nezávidím nikomu,

nelituji ničeho.

Ať je šťastnou, může-li...

Mnohdy chybí ku štěstí

jen ta hloupost jediná:

šťastným býti dovésti...

Ať to listí padá dál,

strom to nijak nebolí –

slečno, s bohem na věky –

buďte šťastnou – možno-li...