NA ZŘÍCENINÁCH KALLMÜNZU.

Uprostřed ruiny, jak větry vlhce vály,

v kraj dole daleký jsme zřeli v myšlení.

Hluk žití vyznělý jsme v troskách sledovali.

Jen drobný, tichý déšť zněl šumně v kamení.

Tvůj, matko, dávný rod a stopu ztracenou tu

nám chvíle volala ze hlubin skály té,

kde s ději zapadli i lidé v zhouby poutu,

kde epigon jen sním sen slávy nežité.

Var krve vychladlý v ozvěně vlastních tepen

a vyhořelých snah v svém srdci odlesk mdlý

sleduji zkoumavě, sklem citu neoslepen.

A zřím, jak nad Naabem tu pyšný rod tvůj dlí,

vyrostlý nad krásou, v ní shlédlý a jí štěpen...

Zřím vlastní krve své pramínek vybledlý.