Na zříceninách lásky.

Kde spí, kde sní ta dávná láska naše,

kde zanikla ta její čaromoc?

Nám zoře štěstí smálo se jen plaše,

pak přišel liják slz a temná noc. –

Však v jara čas má duše v lesy pílí,

kde v trosky rozpad’ se náš lásky týn,

a v zříceninách jeho smutně kvílí

jak fontána, jež pláče noci v klín.