NA ZŘÍCENINY HRADU DRAŽICKÉHO.

Když se slunce v zlatotvárné

Záři k horám schyluje,

Luční kvítí vůnidárné

Kalichy své svinuje;

Když svá čela hrdé chlumy

Soumrakem zasmušují,

Rád k vám, starověké rumy,

Břehem řeky putuji.

Ticho plyne vůkol vnadné,

Z křovin sněžný prší květ,

Lípa vání leje chladné,

Vůni dýše každá snět;

Mdlej pak zhlížejí se chýše

Veské v tůni ztmavené,

An se stíny skalné tiše

Níží v doly zrošené.

K tobě chvátám, věkovitá

Tvrzi, v květném podletí,

Jenžto na svém čele vrytá

Chováš drahná století;

Vážně z lůna věje tvého

Věků zašlých oslava,

Když tě nebe zarděného

Růžná zdobí záplava.

Krásno jest, když v zlatou kápi

Sněžku jitro obalí,

V červec její hřbety stápí,

Zohní skalní návaly:

Krásněji však, když ze hůry,

Z klína černé lesiny,

Hrade, zříš na klidné zvůry

Nevýměrné planiny.

Jak jsi skvěl se v předním věku,

Na kraj zářil okrasu:

Smutně nyní zhlídáš v řeku,

S časem v trudném zápasu;

Sem tam zbytkové ční holí,

Ze ztlelého sklepení

Strašně kamení se kolí,

V němž se trní koření.

Bezekrová věž tam strmí,

Kalous v jejích trhlinách

Své netvorné plémě krmí,

A ve tmavých dutinách

Noční vedou hovor sovy,

A nevlídný nedopýr,

Oblétaje shnilé krovy,

Svatý odtud pudí mír.

Tam kde prvé kaple stála,

Patříc ze skal v ouvaly,

Vzdávala se tvůrci chvála,

Plály zbožné zápaly:

Nyní ticho noční doby

Mezi zděmi panuje,

Vesničanů skrovné hroby

Rosa ranní zvlažuje.

Lichvíť v sídle pošlé slávy

Mech a bujné kapradí;

Kde si s jezdcem koník hravý

Laškovával v předhradí:

Pastuška tu teď sedává

V lůnu smutné proměny,

Při klekání zaslýchává

Žalné hlasy ozvěny.

Na vlast když se toky vřelé

Nepokoje linuly,

České hory hrdočelé

Nad bezprávím trnuly,

Zbor když odrodilců bouřil,

Bratrskou zem pila krev,

A nad bídou své zamhouřil

Bystré oči český lev:

Tu se též co řeka dmoucí,

Své když trhá mezery,

Valil tento plápol žhoucí

K břehům květným Jizery.

O! kdes byl, ty Jiří chrabrý,

Many věrné po boku,

Kteří, co na skále habry,

Stáli v každém outoku?

Pročs prodléval, Dražického

Ozdoba byv kořene?

Nespatřil jsi slovutného

Sídla hradby potřené;

Drahně časů jsi již dřímal

Klidně u pradědů svých,

Když tu zhoubný osud hřímal

Nade hradem otců tvých.

Dávno tlejí i jich kosti

Blíže rumů chrámových,

Skutky jejich mohutnosti

Žijí v českých příslovích. –

Tak se vše ku zkáze kloní;

Sláva, mužnost, umění,

Jen se na chvíli tu sloní,

Než se v nivec promění!