Na zvonici.

V pohorské vesničky jsem vešel chrám

a na věž vystoup’ jsem, jak činívám,

bych z klenby oken potěšil se krajem;

chci zhlednouti, jak vůkol vše se daří,

a stavby věk a zvučných zvonů stáří,

jichž hlásným zvukem zvolna k hrobu zrajem.

Vše pusto, žel! a z hluboka jsem vzdech’,

když zpuchřelých jsem kráčel po schodech;

lid prostý děl, že na zvonici straší;

snad starce zvoníka, když den se kloní,

stesk žití bludný v těch se místech honí,

či kavky snad a rorejsové plaší.

Na staré věži zvonů tré jsem zhled’;

jak otec se synem a s vnukem děd,

blíž sebe klidně upoutány stály,

i zdálo se, že v podzimkovém vzduchu

pláč jejich tichý zaznívá mi v uchu

a mře a hyne, tlumen šírou dálí.

Leč děd už nezněl; ňádrem puklý byl,

pták v hůře k srdci hnízdo přilepil

a z něho zkázku štěbotal mi svíží:

„Ty divíš se? Zde časy trávím drahné,

hoch rukou na mláďata nedosáhne

a starý kostelník jim neublíží.

Hlas toho zvonu – viď, to divný zjev –

již dávno přešel v rodu mého zpěv,

sem v páru jdem a sbory nazpět vedem,

a při svém jarním po krajině letu

vše po krůpějích roznášíme světu,

co zvon kdys prozpěvoval v čase šedém.

Kéž s tvojí písní někdy také tak!

Ať květ ji aspoň pěje, ne-li pták,

to přál bych ti, můj zadumaný druhu!“ –

Já z hloubky vzdechl jsem a vzdech ten v chladu

slil v kapky se – bylť čas už listopadu –

a rosou byly hřbitovnímu luhu.