NÁBOŽENSTVÍ ZÍTŘKA.

Jsme zrozeni v dobách těch, kdy středověku stín

na lidstvu spočívá a tíseň nevolnosti.

Tma pověr a zvyků tma, jež z otců dědil syn

a nectná povinnost, lži zakrýt přítomnosti.

Tu na pohled starých měst ční chrámy do výše

smělými oblouky, jak před starými věky,

Moc kráčí náměstím a zpívá o pýše,

jak před věky kupujíc a obnažujíc vděky...

Ruch obživy nejisté a drobné tak za dnem den

vře v obrovském tržišti, v zem ukoval nás, plazy,

co mozek a bouřící duch ve výších rozvichřen

mní přeplout překážky a hlubiny a srázy...

Však bystrý-li byl náš zrak a ostrá-li dýka slov,

my mohli již smluvit se a najít sta sester i bratrů,

zřít slunce, jež vyzařovalo, kde mnohý stál ztracený krov,

před východem nových věků zřít žasnout zpupnou chátru:

že lidstvo se neléčí krví, že božstvo zvuk prázdný je,

jen lidskosti náboženstvím že spojí se propasti úže,

jím otrok se naučí, jak okovy rozbije

a žena jak oddaně přilne k zvolněným pažím muže...