Náboženství.

Plápol nebeský mocně drtí mraky,

Klín rozvijí svůj říše lepá nebes,

Aj, a v pozemský luh bohů plod

Z nadvětrných zapolítne ze hájů.

Roucho skvělé lpí na spanilém těle

Krásno ruměnců osvěcuje světy,

Jasnost leje slast v prs vzhledů, a

Bláha lineť se rtoma svatýma.

Pod svým jarým, hle! skálu drží stupem,

Vichrům jesut se jitřiti! – Vazbami

Let viže vášně zlé; ctnotě však

K sídlu nebeska vynest se káže.

Četná provází věrně bohyň tlupa

Ji: krasolicá odměřeným chodem

Mírnost, milých Vlídnost citů; a

Srp si držíc v ruce pevně Pilnost,

A Příjemnost a křídloruká Štědrost;

Moudrost v budoucí osvětu zírajíc

I v střed předešlosti překlamné....

O, v jakém to těkám tajemství!

Dej, ať jen záblesk stolce mi zírati

Jest přáno tvého! – ó by mi kráčeti

Možno k svatosti tvé! O mluv jen

Jmeno jaké tobě? – „Náboženství!“