Nač čekat?

Zas v Pošumaví jsem se zved',

však posud srdce pláče

jak pro uťatý stromu snět,

kde hnízdo mělo, ptáče;

zas v pohorské jsem nivy šel

na Práchně ladné boky...

ó běda, jak tu jinak, žel,

než před čtyřmi sty roky !

Jen planou zamlklost jsem zhlíd',

kam namířila noha,

ó jak se proměnil ten lid,

pro jediného Boha?

Vše jiné: městečko i ves

i luh a všecko všade:

co zrodilo se svěží dnes,

už zítra v hrob se klade.

Kraj mlhou zastřen v šíř i dál,

tvář všech je mdlá a siná,

vše jako v pohádce, v níž král

dal draku svého syna;

vše nesdílno, hruď jako led,

vše bez ladu a skladu,

lid jarý dřív teď chor a bled

jak chudobka je z chladu.

A chví se juž, když pohněvem

kdes dlaně v sebe tlesknou,

neb z dálky leměž s čeříslem

jak nahá zbraň se lesknou;

tu na „štváče“, až rudne tvář,

hněv proudí se mu s retů,

a ruce berou kalendář,

kdy bude konec světu.

Vnuk Táboritův klopí zrak,

ať šlehán třeba bičem,

a brání se, ne kosou však,

leč svatým nebeklíčem;

a ztepán, zhaněn ven a ven,

chce dobrovolně více,

a lotru, písmem posilněn,

i druhé dává líce.

A vzrušení, či pomstu snad?

„Jen to ne, Bože věčný,

i za kříž, pod nímž ztýrán pad',

jest pravý křesťan vděčný;

vždyť jest to zasloužený trest –

kdo kaje se, ať zkusí –

za otcův kacířství a lest

dřív mistra Jana Husi.“

Tož kál se lid a zkrotnul už,

hle, beránkové tiší,

jak od nepřátel s mužem muž

a s junem jun se liší;

nač boj a svár? líp všecko dát

až na poval i hroudu:

„Však zlosyn bude jednou stát

tam na posledním soudu!“

Ó hanba, mně se tají dech!

Sem, dudáci mí zlatí,

už pomozte mi na pospěch

tu bídu zadudati;

sic vypije nám tuk i krev

ten děsný netvor dračí,

a na takový hrozný zjev

sám jeden nepostačí.

Nuž spusťte, bratří, chutě sem!

a plašte havěť vzdechů,

než budou srdce kamenem

a na nich příkrov mechu;

už hoďte jisker zlatý jas

v tu skrovnou hrstku troudu,

nač čekat, Bohu na úžas,

až k poslednímu soudu?