Nač myslit...

Nač myslit v této chvíli,

když podvečerem nade mnou

se známá lípa chýlí

s tou listí hudbou tajemnou? –

Když vše tady tak známé

z té doby, na níž ze dnů všech

si rádi vzpomínáme

a vzpomeneme po letech.

Když jako teď se kloní

ta lípa v drahý, zašlý sen,

tak na té lávce loni

jsem s milou seděl zamyšlen.

Je touha srdcí vůně,

jež smírně vane u hlavy –

ta vzpomínkou-li stůně,

snad vzpomínkou se uzdraví.

A i když hlava šílí

a hyne v těžké závrati, – –

nač myslit v této chvíli

než na to, co se nevrátí? –