Nač Pán Bůh smysly dal.

Očinka dvě jasnoučka mám,

Točí se rychle sem i tam;

Vidí vše: kvítí, strom i les,

I nad hlavou modrou báň nebes.

A to můj milý Pán Bůh mi dal;

Jehoť jest vše, co zřím: šíř i dál.

Též ouška dvě malounká zde,

Abych vše dobré uposlech’,

Jak slyším hlas matinky mé;

„Synáčku můj! toho mi nech!“ –

Když dí tatínek: „Pojď honem,

Milé mé dítě! ke mně sem.“

Mám ústa, též hubičku mám,

A jich na dobré užívám:

Po moc věcech umím se ptáti,

Umím zpívat, umím se smáti,

Umím, co myslím, říci, k Bohu

Umím se modlit, – to vše mohu.

Ručičky mám, ručinky dvě;

Pravá je ta, levička tato je.

Po prstech pěti na nich mám.

Teď jimi ještě pohrávám,

Jak vzrostu, víc se naučím,

Hned k práci pak se přitočím.

Nožičky mám, ty znají stát,

A k otci, k matce utíkat.

Během, skokem-li nechodí,

Jak bych to rád, nic neškodí.

Však povyrostu: potom pak

Běhávat budou jednou tak.

Srdéčko v prsou mých mi hrá:

I ač malé, radost již zná,

Tatínka, maminku rádo má.

Odkad je mám, kdo as to zná?

Milý Pán Bůh vše dal mi sám;

Srdéčko, lásku, vše, co mám.