NAČ TAKÝ STESK?

Nač taký stesk, že svírají nás těsně

zdi předsudků jak v malém, tmavém hrobě?

Jen dokořán vstříc myšlénkové vesně

hrob vlastní rozpněte i ruce obě!

Je na vás teď, kdož trouchní pohrdáte

a vzrušeni jste světla předtuchami, –

vás dílo zve! Ó kdy je vykonáte?

Či pevné tvrze lži se sují samy?

Jen odmykejte všecky k světlu brány,

jen bořte netopýrům dusné zdivo,

ať protknou hradbu drtící ty rány

a k světlu vzejde vše, co světlem živo!

Hruď mnohá žalářem jest vřelé snahy

a hladomornou myšlénky leb mnohá;

ta vězní pravdy jako líté vrahy,

a ona mučí lidskosť – světloboha!

Či proto snad, že ukrutné ty stěny

jsou z lidské hmoty, kterou rána bolí,

má zmlknout věk jak prorok uvězněný

a hlavu rozbit o jich kámen holý?

Ne! bořme sklepy, kde se spjatá smýká

ta síla, která lidstvo k lidství nese,

nechť malta jich jest krev, jež od ran stříká,

a každý kámen srdce, jež se třese.

A neuhasni žár náš spravedlivý

a neklesni nám ruka zlým tím videm!

Jeť za myšlénku boj nám vésti živý

ne proti přízrakům, však proti lidem!

Jen skety zrak s jich davů sklouzne mimo,

a šaškův meč jen v prázdný vítr seká!

Však tváří ve tvář, okem v oko přímo

zdaž muži muž se v boji zříti leká?

Kdo v boj se dal, kdo vavřínu v něm hledá,

ať nemazlí se s bolestí jak dítě!

Ký rek, jenž vlastní hrudi v sázku nedá,

neb losu klne, ostrosť rány cítě?

A snáz je někdy ránu snést než dáti,

a snáze padnout sám než kácet jiné;

však pamatuj, co zkázou tvou se sklátí,

a nezabuď, čí vojín tebou zhyne!

Tož bojuj, chraň tu svátosť hrudi svojí,

ať obráncem, ať útočníkem budiž,

nechť pravdy pádné kladivo tě zbrojí,

nechť zvonem nadšení vše v poplach budíš!

A hluku ran ať pokřik sebe prudší,

řev strážců tmy ať hrozně odpovídá,

my suďme: hrob zde život, světlo mučí,

a vrahem jest, kdo děsný hrob ten hlídá!

I zabušme v ten ducha žalář tuhý,

by svěží vání jeho prach kol smetlo!

Hle, vesmír plá, jenž v uvolněné luhy

nám sluncí tisícem chce dáti světlo!