Nač touhou mřít, že lepší přijdou časy,

Nač touhou mřít, že lepší přijdou časy,

když samým čekáním nám srdce vadne?

Tu pomoci juž věru není žádné,

když na temeni řídnou šedé vlasy.

Za přítelem nám přítel prchá z chasy,

a měl-li kdo své upomínky ladné,

v čas každá zvadlá do hrobu mu padne;

co v hrobě však, zda povstat může asi?

Hruď zvolna mře; duch perutě si láme,

při kýženém, leč na vždy marném vzletu

a náhle hruď jak zhaslou sopku máme.

Tak rychle měníš bohatýra v sketu,

a než se po účelu žití ptáme,

svým dechem rozvaneš nás jak prach tretů.