Nač žalovat?

Zas jeseň zde, a zachmuřeno všade,

pták skrývá se, a tichne lesů ruch,

mdlý slunce pršek malou duhu klade

do pavoukovy síti místo much,

jak Dionysos v bajných časů dáli

vše v zlato měnil hladovému králi.

Dech země na travinách jinovatí,

a povzdech lidský jinovatí s ním,

zlou hru se jaly zlobné větry hráti

a sázky házejí si lupením;

teď zase v pohněvu se lesem honí

jak v bajce běsi na příšerném koni.

Vše němo kol, mně volno tu však přece

a divno zas, že plakal bych i klek’...

Výš hlavu však! Šíř’, utísněné plece!

Vždyť k vám jde píseň z říše myšlenek;

nač žalovat, že jíní leb mi shýbá,

když píseň v dobách zlých mé srdce líbá?