NACIONALISMUS.

Na Šumavě za noci to bylo.

Bouře zahnala nás do hospody.

Sešlá chatka, začouzené stěny

a much mračno na dřevěném stropě.

Na kývavém stole bliká lampa,

za stolem si hoví velebníček,

proti němu četník v plné zbroji.

V koutě v šeru rodina se krčí

čekajíc, až odejdou spat hosti,

aby vklouzla v postel, na lavici,

na podlahu – jak je kde čí místo.

Blesk za bleskem házel v okna světlo,

hrom za hromem třásl sešlou chatkou.

Vyjdu v předsíň zkoumat sílu bouřky.

Stojí kdos tam – v osvětlení blesku

vidím starce – voda z něho kape –

promok jistě do poslední niti –

Uctivě mi postupuje místo.

Promluvím s ním. Tiše odpovídá.

Tiše vykládá o zdejších bouřkách,

potom vzdych a zmlk. Já ptám se dále:

– Nu, a Němce máte tady v blízku? –

– Tam i tam. Tak malou půlhodinku

jejich vsi jsou. – – Scházíte se s nimi? –

– Leckdy v poli. Cestou. Na jarmarce. –

– Mluvíte, jak? – – Oni ovšem po svém

a my po našemu. – – Bojujete? –

– S kým? – – Nu, s Němci. – – A proč bojovati? –

– O řeč, školu, o národnost svoji. –

Mávl rukou: – K tomu se nám, pane,

špatně vede a jim také špatně.

Není bujnosti v nás. Sejdem-li se,

stýskáme my, stýskají i oni.

Tak to bylo již za našich dědů,

tak je za nás. A tak bude dále.

Bojovati?! Chudáci jsme všichni,

ať už tak mluvíme nebo onak.

Vlečeme ten uzlík žití k hrobu

a jsme rádi, že ho vůbec vlečem... –

Umlk. Šumí déšť a bije v cestu.

Rozvodněný potok ze tmy hrčí.

Blesk jde za bleskem. Hřmí bez ustání.

– Přestane hned – míní zase staroch –

tak už jsou ty bouře. Za chvilinku

možno jet vám. A já půjdu také,

spat se chce. – Smek čepici a vyšel.

V světle blesku mih se ještě cestou,

jda tím vážným, nespěchavým krokem,

jak už naši venkovani chodí.