(Náčrtek z prázdnin 1862.)

Hudba vpadla; brzy šustot šatů

ozdobenou síni naplnil

a ples bujný tance vířivého

oči rozžal, ňádra rozvlnil.

Ó, ty hudbo, jejíž síla chvatná

jak Rusálek písně k tanci loudí,

kde po prazích taktu krotivého

šumná řeka rozkoše se proudí,

ó, jak rád jsem, kdy mne rámě sněžné

z pod náramků růžných, létajících,

úchvat znoje v krásavice lících,

v bouření tvé zvaly kruhoběžné –

Ó, jak rád jsem moci tvé se vzdával

a v tvém obejmutí kolovával!

Tak i teď mne vábíš, kruhu měnný,

v obraznosti náhle vykouzlený –

v zpomínky mne krásné ztopuješ;

pohybem tvých dívek ušlechtilým,

krojem slovanským, mně zvláště milým,

oko ducha mého zjasňuješ.