NAD ANDERSENEM.

Tu knihu, krásný vonný květ,

jsem ve svém dětství často čet’.

Pak přišla bouře divoká,

mně šlehla vášeň do oka

a bol mi used’ do ňader.

Na dětství krásný, vonný květ,

na zlatých snů svých snivý šer,

na tužby v řadu příštích let

já nemyslil, já zapomněl.

A po letech, když žár můj zhas’

a v dál byl odvát snů mých pel,

tu knihu vzal jsem v ruku zas.

I zachvělo to duší mou

bolestí divou, neznámou.

Mé dětství přišlo ke mně zpět,

ten snivý, krásný vonný čas,

přes propasti mých marných let

a mělo měkký zlatý vlas,

v něm liliový bílý květ.

Tu divný žal mi v duši sed’,

po dlouhé době zašlých chvil

já v oku slzu ucítil.

A zřel jsem, co tu zůstalo,

že toho málo, pramálo,

že to, co jsme kdys přáli si.

ten hořký pláč už nevzkřísí,

a než jsme sen svůj dosnili,

že klesá ve klín mohyly.

Ó málo štěstí, pramálo,

to žití za to nestálo!

A dětství mé se sklonilo,

v mé čelo ruce složilo

a se mnou hořce plakalo.