NAD ČERSTVÝMI HROBY.

Tak! Již jsou pohřbeni! Kdo by je počítal!

Po stech je házeli v ten šachet pustý val,

vždyť necítili víc a všichni mrtvi byli!

Na každý hrob jen kříž jim prázdný zasadili

a mlčky odešli těch druhých zakopat.

Ať spí tam v pokoji, vždyť zaslouží to snad!

Jak chmurná alej, mráz když strhá listy její,

tak v řadě za sebou ty bílé kříže čnějí.

Nic na nich nevisí, ni věnec uvadlý,

ni květ. Jen k patě jich v zem slzy zapadly

a časem havrani na některý z nich sednou

a prachu kotouče se pod jich křídly zvednou.

Toť celá okrasa! Zem rozryta je kol

a krví zbrocena. Kde jaký trávy stvol,

je zdupán, přetrhán. Ty čerstvé, siré hroby

tak brzy nezmladnou, květ nový neozdobí

jich skráně šedivé. Ni drsné bodláčí,

ni rmen a kopřivy je přikrýt nestačí.

Zde nezazvoní smích ni ohlas dívčích písní,

ta místa posvátná zlá ruka nepotřísní

a každý, šlápne-li kdy na ten padlých kryt,

jak hříšník pokorně se bude v prsa bít.

Za noci hluboké i za jasného rána

zde bude pusto vždy, jen vítr smutná hrana

nad rovy bude lkát, než dále odletí.

To svatá bude zem pro celá století!

Však časem k večeru sem přibelhá se žena,

s ní vetchý přijde kmet a padnou na kolena

a ruce v modlitbách ku kříži pozvednou.

Od hrobu ke hrobu pak povlekou se tmou

a budou hledati své ztracené zde syny.

Však nenajdou jich víc! Jen hrstku svaté hlíny

a třísku ze kříže si vezmou do šátku, –

by měli do rakve po dětech památku!