Nad Čertovým jezerem.

V poledním vedru temné hvozdy spaly,

hmyz nezabzučel a pták nezapěl,

jen stromů časem list se rozechvěl,

a kapraď v srázi vánky rozhoupaly.

Zvuk zvonců kdesi v temné lesa dáli,

stád těkajících ke mně doletěl...

samoten lesní pěšinou jsem šel,

a pustin báje leb mi ovívaly.

V tom záře kmitá z clony větví husté,

v zrcadlo jasné hvozd se rozplynul –

v hlubinách – pleso, v kráse divopusté.

Ó výše, hloubky, jimžto není mezí!

Duch, jenž svým křídlem propasť překlenul,

mně otevřel zde děl svých exegesi!