NAD CIZÍ PÍSNÍ.

Jako když na luhu šírém a zkvetlém,

slední když večera svity se lámou,

jeden květ, zalit červánků světlem,

náhle mi zavoní vůní tak známou:

Z cizí mi písně, která se sluní

v paprscích přejných, miláček země,

myšlenky obraz barvou i vůní,

tvarem i pelem hlásil se ke mně.

Hlásil se ke mně, k rodnému otci –

znám tě, ó, znám tě, květe mé duše,

z vlastního nitra za tiché noci

jsem si tě trhal v opojné tuše.

Jaké tě větry neslyšné asi

zavály kradmo v píseň tu cizí,

zářně kde planeš v pýše své krásy,

co tvůj vděk u mne již ztrácí se, mizí?

Můj jsi, ó, můj jsi a nejsi můj zase,

zloba však nešlehá z očí mi prudce,

spíše jak, líce v radostném jase,

v pohnutí své bych měl sepjati ruce.

Přes marné spory, přes boje denní

tajemný, stálý duchů styk tuším,

přejemná vlákna příbuzných snění,

neznámé mosty od duše k duším.

Od duše k duši, od čela k čelu

nese se oblak bílý a vonný,

část tvojí duše a krve a pelu

v záhybech dřímá mlžné té clony.

Nevíš, kde padne, se snese a chytí

jako ta krůpěj chladivé rosy,

cítíš jen zárod nového žití,

v kalich jak přijme z budoucích kdosi.

Na nové barvy, vůně a tvary

s pelem pel smísen, s dechem dech splývá,

zavoní prudce znovu cit starý,

jemný nach šípků se v růží krev slívá.

Bělozář, bílý plamínek skály,

všecku běl lilijím budoucím střádá,

orchidej nová by vzplanula v dáli,

kukačka lučin se rozchvěje ráda.

A my v těch nádherných stvolech a květech,

které máj duší zas vydá a vysní,

jeden jich atom, po tisíci letech

budem žít, chvět se a zpívat, má písni!

Cítím již vůní jich omamnou něhu,

plamenných barev jich svítí mi pýcha,

vlastní má nesmrtnost bez konce, břehů,

z cizí té písně mi do tváří dýchá!