Nad co není.

Býti-li může

nad duši ladnou?

Což pak jsou růže?

Blednou a vadnou;

v květu-li stály,

příval je skloní,

zima je spálí,

bouře je sroní.

V pláči a chvění

život se mění.

V divokém kvasu

béře čas krásu:

ztepilost mladá

v oběť mu padá.

Časy se točí,

ten tam jas očí;

života chvaty

kov lijou v paty;

lítosti slapy

řasy nám stápí,

v ohnivém hoři

srdce nám shoří.

Nehody velí,

skráně se bělí;

hlouběj vždy více

žal zrývá líce;

hlava se kácí

tíhou a prací.

Všecko nám prchá,

všecko se ztrácí;

všecko, co ždáme,

mámí a klame;

přání i snění,

všecko se mění.

Mysl se halí,

oko se kalí,

u výš se dívá –

nebe se stmívá;

slunce i hvězdy

mění se vezdy:

blednou a hasnou

září dřív jasnou –

není, ach není,

nad duši krásnou!