Nad dějinami.

Zavírám knihu, hlavou mi to víří

jak v podjeseni v listech vichrů rej,

a ve roviny nedozírné šíři

tu celou vidím lidstva epopej.

Nad nimi nebe plane do krvava

jak v době červánkové záplavy,

zem duní, šeré mračno dýmu vstává,

a v něm jdou tisíceré postavy.

Jak bujný kůň, jenž hlavu tiše schýlí,

když jezdce má, jenž zná mu uzdu dát,

jde lidstvo, massa bezvědomé síly,

a na ramenech nese trůnů řad.

Na těle spjato okovem je z kovu,

jejž vládci na ně stiskli rukou svou,

a duši jeho spoutal v božím slovu

dav sluhů božích hrůzou pekelnou.

Bůh s knížaty se o ně dělí svorně

a stačí pokyn jejich jediný,

a massa lidstva začne bít se vzdorně

a krví svojí barví roviny.

Tak myriady lidí světem letí, –

bez sledu zmizí lidských ze stanů,

když krví svojí dějin do paměti

napsaly slávu – svojich tyranů!

A marno, marno chtít mu v lebky dáti

vědomí, síly význam hluboký –

ta vrchnosť nechá popraviště státi,

a lidstvo vleče tam – své proroky!

Těch věstců ideje pak začne kouti

vždy svorně ruka kněze, knížete

je zvrací, přeláme a v posled zkroutí

a lidstvu nové pouto uplete!

A věda vážná s dobou svojí kráčí,

má v čele služebnice znamení

a stroje nové stále lidstvu vláčí,

jež urychlují smrť a vraždění.

Pak činy králů v listy dějin píše,

kde vavřínem se zdobí mnohý z nich,

a velikosti mírou vzrůst je říše

a bojiště a počet zabitých.

A štětec, píseň hymnem vzletným slaví

řezníků lidstva nepřehledný sbor,

by dali příštím věkům podnět slávy

a vtiskli dětem v paměť velký vzor...

V dlaň čelo klesá... rovinou to šumí,

a každým časem mohutní ten hlas...

ó věky příští, stichnou tyto dumy

a čeká jiná doba ještě nás?

Je možno, aby bez krve a víru

věk míjel lidstvu klidně za věkem?

Otázky hrozné aby došly smíru,

a každý člověk byl přec člověkem?

Co platen kříž, kde Kristus rozpjal ruce,

co myšlénky, jež světem zahřměly,

květ umění a plody revoluce

v čem tomu lidstvu do dnes prospěly?

Zem pohltila krve celé řeky,

co vseto v ni, vše skrývá hluboce –

a žně až přinesou zas příští věky –

zda dobré může býti ovoce?

Ó tmí se, tmí, a dráha v dol se sklání,

kde propasť na vše číhá zející,

k ní lidstvo víří v divém kolotání,

fat nezvratných jsouc hnáno vichřicí.

A vidím věky hnát se davem trojím

a jediný hlas slyším z toho hřmít:

Ó bože, člověk obrazem-li tvojím –

jak nekonečně bídným musíš být!