NAD DÍTĚTEM.

Dnes vidět v daleku se míhat svoje štěstí

a zítra poznati, že přelud vše a sen,

a s větším odporem své těžké břímě nésti

než přešlý dlouhý den.

Bez lásky blouditi a nemít klidné chvíle,

co počneš, mysliti a pravdy hledat kmit,

a žíti bez touhy neb nedocházet cíle

a dusit v prsou cit.

Co věřil’s v dětství svém, si vyrvati dát z duše

a smát se nadšení a snům svým jako hrám

a časem bolestí do mrtvé vzkřiknout hluše

a cítit, že jsi sám.

Svůj život proklínat, a přece chtít zas žíti,

dát poutu volně dlaň i duši, země host,

proč přišel’s nevědět, ni proč máš odsud jíti,

a kam jde hrobu most!

Té bídy člověka! Vždy sražen ve své touze,

vždy sklamán nadějí, v niž zase věří hned –

ty dítě, vědělo’s, proč plakalo’s tak dlouze,

když přišlo’s na ten svět!